Vytisknout tuto stránku

Prokleté žebříky aneb Výlet do Slovenského ráje očima studentů

úterý, 09 květen 2017 | Napsal(a)  Libor A., Karin N. Zveřejněno v: 2016/2017 | Zobrazeno: 622×
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

Přestože venku byla zima, že by jeden ani psa nevyhnal, skupina statečných sextánů z jesenického Gymnázia se právě prodírala hustým lesem uprostřed samotného Slovenského ráje. V čele s panem Filipem Wormem a panem Liborem Malým se třída již bezpečně dostala přes úzké visuté mosty, strmé nebezpečné kopce a kluzké stupínky, připevněné ke skále několik metrů nad vodou. Zdálo se, že to nejhorší je již za nimi. Mysleli si, že už se blíží konec. Ale šeredně se pletli. To zdaleka nejhorší je však teprve čekalo. Šíleně dlouhý žebřík! 

Zdolat tento žebřík byl jediný způsob, jak se dostat dále přes obrovský vodopád. Ale nikomu se do toho nechtělo. Nejdříve si však udělali společné foto. Poté už jeden po druhém chodili k žebříku. Začal pan učitel Worm. „Děcka, já se tak bojím,“ pronesl, ale i přesto statečně zdolával příčku za příčkou. Následovali studenti. „Pohoda, to vylezu i bez ruk!“ říkal jeden z nich. „Nebojím se výšek, ale tohle je peklo,“ řekl druhý. Když přišel na řadu další, prvně se zdálo, že s lezením nebude mít žádný problém. Stálým tempem postupoval výš a výš. Když by uprostřed, poprvé znejistil. Zespodu slyšel ustrašené spolužáky, z vrchu veselé hlasy těch, kteří žebřík již úspěšně zdolali před ním.

Poněvadž bylo v ten den mokro, žebřík klouzal. Chlapec si proto musel dávat obzvláště velký pozor, aby náhodou nespadl dolů, protože pád z takové výšky by pravděpodobně nemusel dopadnout vůbec dobře. Už zbývaly poslední tři příčky. A co se nestalo. Jelikož si zapomněl své rukavice na pokoji v penzionu, pravá ruka mu sklouzla z žebříku. Snažil se zachytit druhou. „Pomozte mi!“ křičel na spolužáky. „Spadnu!“ Ti se mu snažili podat pomocnou ruku, ale pozdě. Chlapec padal dolů na obrovské skály. Všichni byli zděšeni, co se to před jejich zraky právě událo.

Těsně před dopadem se však student probudil v penzionu Bára v Hrabušicích, kde byli všichni ubytovaní. Naštěstí šlo jen o sen! S propoceným trikem a vyděšeným výrazem rychle vyskočil z postele, přičemž probudil všechny kolem sebe. „Co děláš, vole, lehni si, vždyť je teprve šest.“ Tázal se ho nechápavě rozespalý spolubydlící z pokoje. „Zdál se mi sen. Spadl jsem z žebříku,“ odpověděl chlapec. „Kámo, já jsem v tom snu málem umřel, to bylo hrozný!“ „No, tak to máš teda neskutečné štěstí, že to byl jen pouhý sen. Dneska totiž máme naplánovaný trip na Piecky. A víš, co nás čeká na konci celodenní túry? Oběd v restauraci Rumanka!“ „No ty krásko, tak to nesmíme promeškat… Rumanka, to prostě chceš!“

Libor Alföldi, sexta A

Foto: Libor Malý


Prostě jdeš

Sraz se konal na našem nově opraveném vlakovém nádraží v půl šesté ráno. Nekřesťanská hodina! První pocity? Únava a očekávání. Sníh se snášel na naše malé městečko Jeseník, které za chvíli opustíme. A tak jsme vyjeli rozvrzaným autobusem vstříc Slovensku. 

Zasněžená Ramzová vypadala jako z pohádky. Z ničeho nic jsme zastavili. Nejdříve to pro nás nebylo tak zvláštní. Ale po chvíli nás vyvedl z omylu pohled řidiče, který celý nervózní potahoval z cigarety. „Chvilku se tu zdržíme, hotová kalamita,“ pronesl. A tak jsme se skutečně zdrželi. A to celé dvě hodiny. Někteří z nás to brali sportovně a sníh brali jako atrakci. Stavěli sněhuláky a koulovali se. Jiní nervózně volali rodičům. Záchrana se objevila v podobě pluhu. Naděje se vypařila stejně tak rychle, jako přišla. Pluh zapadl. A tak jsme se museli spolehnout pouze na náš autobus z roku raz, dva. Konečně jsme vyjeli a opět jsme byli o kousek blíže dobrodružství.

„Zlaté Hrabušice!“ Pronesli jsme sborem, když se po dvou kilometrech objevila cedule hlásající název dědiny. Batohy jsme měli těžké. Byly nabalené řízečky a jinými vonnými potravinami.

První setkání s místní kulturou proběhlo ve zdejší knajpě. Myslím, že zvláště pana Malého to nadchlo. Ovšem ve vší počestnosti. Pan Worm byl zase mile překvapen z naší lehce filozofické konverzace v kuchyni, kde se všichni zapojili. Někteří možná až moc.

Cedule hlásající: „Slovenský Ráj,“ vzbudila v některých z nás lehké obavy. Pan průvodce se s námi seznámil rychlými slovy: „Já jsem Dano.“ Poté nás začal rychle a energicky hnát vpřed. Musím říci, že jsem dvanáct kilometrů do kopce neušla nikdy tak rychle. A asi už ani neujdu. Přírodu kolem sebe jsem nevnímala, pouze jsem se koukala pod nohy, abych před celou třídou nehodila, lidově zvanou, držku. Chata s teplým jídlem byla pro mnohé z nás jistou volbou. Někteří raději zůstali venku a kochali se výhledem. Poté nás Dano, stejně rychle a energicky jako předtím, hnal k dalšímu vodopádu. Bylo to zakončení velice těžké stezky. Název nevím, neposlouchala jsem. Těchto pár schodů vtesaných do skály vzbudilo v mnoha z nás pocity lehké úzkosti. Zvládli jsme to, jelikož jsme ještě nevěděli, co nás čeká další den.

Tentokrát nás Dano nedoprovázel. Takže jsme nasadili tempo, které nám bylo příjemné. Shrnula bych to asi takhle, tři hodiny jsme lezli do kopce, odkud se na nás valila řeka. V tento den jsme se ukázali jako třída, kdo mohl, pomohl. Adrenalin nám koloval v celém těle, občas až příliš. Zranění nebylo žádné. Všichni jsme mokří a špinaví od bahna vylezli nahoru. Všichni jsme se cítili jako hrdinové. 

Poslední den byl pro mnohé z nás smutný. Ale jakoby se nad námi slunce smilovalo. Zářilo na blankytně modré obloze a vyzařovalo pozitivní energií. Tatry byly nádherné, doslova mě uchvátily svou krásou. Zámkovského chata nás pohostila skvělou česnekovou polévkou. Poté jsme nasedli na Pendolíno a uháněli domů ke svým všedním životům. Unaveni a strháni jsme padli do rukou našich milovaných rodičů.

Jak bych tento výlet shrnula? Uchvátilo mě mnoho věcí. Třeba láskyplné chování našeho kantorského doprovodu, moudrost mých spolužáků, vlaky jako úžasný dopravní prostředek a krásné Slovensko. Naučí vás jedno, když už sebevíc nemůžete, tak vás něco popostrčí a vy prostě jdete dál.

Karin Neubauerová, sexta A

Foto: Libor Malý

album - rajce.net › gymjes › Sexta A - Slovenský ráj 2017

Naposledy změněno úterý, 09 květen 2017 19:32